promlouvá
Jan Prokeš
Neklamné
znamení
v srdci
se nemění
a
do očí bije.
Odvždy
tu bylo
a
navždycky bude.
Zatím
je ukryté.
A
později
ještě jednou se skryje.
Věci, věci, věci, věci, věci,
chci, chci, chci, chci,
víc, víc, víc!!!
Ještě,
ještě, ještě, víc věcí!
Je
to závod, závod, hmmm,
ještě,
víc
věcí, víc peněz, prachy…
Prachy,
prachy, ach, krásný, krásný,
rychle,
rychle, ještě rychleji,
víc,
víc, ještě, ještě, víc…
Už,
už, ach, hmmm, jo, už…
Výron
samoty v přelidněném světě
havranů
a patrových hrobů.
Samozřejmost
otázek velikosti moci.
Vrážíme
do sebe a krademe si víru.
Ejakulace
hmoty a policejních sirén.
Šedivý
mor strachu před krádeží kuličky.
Zkrácení
obzoru a jeho ztráta.
Pomníky
bankovních kont.
Věci,
věci, věci, prachy, prachy,
hlad
uprostřed prostřeného stolu,
věci, prachy, prezervativ života…
Svět
by krásným byl,
kdybychom
tu prostou pravdu znali.
Ješitnost
a arogance
však
oči zakrývají.
Lenost
a prašivina
utlumí
slechy zcela.
Země
laskavá se proměnila.
Naše
vina!
Nevidíš?
Je z ní cela.
Co
vyvolali naše vášně,
co
utratili jsme svým životem?
Je
to život sám?
Peníze
proměnili jsme,
Z prostředků
pro směnu
„život“
sám jsme utvořili!
No,
tak! Co jsme utratili?
Čas
a životy,
strach
a prachy.
Křivému
svědectví teď nasloucháte.
Však
kostely nemaj kola!
Jste
plodní jak mládě vola.
Svět
by krásným byl
a
zase bude,
Země
očištěna,
Pravdou
uzdravena…
Že
tu nebudete?
Pravda.
A vaše škoda!
Smazaná
tabule
smytá
a bílá.
Od
kříd barevných
bílá,
bílá, bílá.
Bílá?
Tabule?
Kde
je křída?
Kdo
s ní píše?
Kam
směřuje ta chvíle?
Koukej
vstávat!
Už
se stmívá.
Rozsviť
světlo v sobě,
ať
neztratíš se.
Svítej
v stmívání,
nezhasínej
v záři Světla.
Ta
chvíle už se blíží…
A
támhle v rohu!?
Na
to kašli, svítej!
Ticho
ve srázech bolí,
zvlášť
když před chvílí
tam
kdosi stál.
Na
vrcholu.
Pak
letěl. Hlavou dolů.
Jako
kámen.
Bác.
Ticho,
ticho nastalo,
nahoře
i dole.
Nad
srázem i pod ním.
Uplynula
hodinka
a
ticho pominulo.
Jak
drobná střepinka
to
ticho se zahojilo.
Nahoře
se tančí
a
zdola se šplhá,
když
na chvíli
svůj
list
pila smrti zastavila.
Svázáni slibem svatebním
Svázáni
svazkem slibovaným
Svázáni
svazkem svátosti
Svázáni
sladkou smyslností
Svázáni
sebou samotnými
Svázáni
svazkem stádnosti
Svázáni
steskem sužovaných
Svázáni
setrvačností
Svázané
sochy sousoší
Svázané
sucho savany
Sucho
svazků
Svazek
sucho samota splín
Slib
souboj smrt síla slabost slet
Sliz
soud soužení
Skromné
svazky suplující souznění
Slizké
svazky surovosti
Koukej
papínku
na
tu slečinku
jak
se tu válí
v prachu
a sazích.
Jejda
papínku
těch
spousty pupínků!
Ty
svou tvář ztrácíš.
Kam
to padáme?
Vždyť
my se neznáme.
A
slova váznou tu.
Hu.
Kdo sem dal tu tmu?
Naši drazí věřící,
cizí pírka nosící,
zas budou nazí!
A
ještě leccos zkazí.
Však
všechno zkazit nemohou.
Už
neklečí,
ani
nestojí na nohou.
V prachu
se plazí,
ubozí
a nazí.
Cítím
tu hniloby pach,
je
blízko,
tak
jako strach.
Velmi
blízko plazí se had.
A
čím víc žere,
tím
větší má hlad.
Však
blíží se doba splnění!
A
má kvap!
Naposled
zvedne se ta saň
a
miliony duší nasaje.
Pak
přijde princ,
hlavu
ji setne
a
ona navždy prohraje.
Tak,
klapka
klapla.
KLAP.
Už
končí starej svět.
Mockrát
v hrůze zamrkáš,
přesto
bude to hned!
Tak,
prolomí
se led.
KŘUP!
Už
končí starej svět.
Lůza
bude se vysmívat
a
pak padne všechen šmejd.
Tak,
klape
mlejn.
Klap,
klapity klap.
Klap,
klapity klap.
Rádi
by brečeli
ženská
i chlap.
Jenže,
teď
už to nepomůže.
Klap,
melou pomalu
klap,
kosti, duše i kůže.
Pomalu,
ale jistě.
Klap,
klapity klap.
Jen
čistý srdce
zasadí
nové růže.
V hodinách lidstva dvanáctá již odbila!
Přehouply
se misky vah,
Spravedlnost
svou roušku navždy snímá.
I
tóny nástrojů teď už jinak znějí.
Prudce
se stmívá
a
Světlo jako blesk se blíží.
Všichni
kdo třesou se strachy,
svým
vlastním strachem pominou,
utopeni
v břečce záněty prolezlé krve
zemřou
navždycky.
Nepřežije
ten, kdo se bojí,
kdo
před Světlem v hrůze stojí,
neb
stíny nebudou!
Nebe
se zavře jako kniha,
tak
jak je to psáno, tak to bude
a
zahyne každý, kdo nepochopí.
Však,
Světlo je tak mocná síla
a
ten, kdo je živý, ten neumírá.
Kdo
je živý, ten neumírá.
Ze
Světla nyní i rytíři vzešli,
na
pomoc k Zemi z nebe se snesli.
Také
jsem rytíř, doba už kvačí,
dost
bylo temnoty.
A
už to stačí.
Slíbil
jsem věrnost svému králi.
Pasován
ohněm přicházím z dáli.
Přicházím
a ptám se, prostě a jasně:
„Chcete
být či nebýt?!“
„Ano,
či ne?“
Slovo
je silné, ať promluví básně.
Ten,
kdo je přijme uvidí jasně.
Světlo
je tak mocná síla,
ten
kdo je živý, ten neumírá.
Jen
kdo je živý neumírá!!!
Neplakej
panenko
Svatá
válka je
a
ne bez boje.
Jen
třpyt bodáků
lože
z bodláků a zloba
úplně
jinde je…
těch
v zákopech se netýká.
Rytíř
nezraní
a
krev nestříká.
Přesto
bez boje
jen
lhostejnost tu padá,
má
zpocená záda.
A
jen pár rytířů
jede
teď krajem,
kde
pole leží ladem.
Kolik
jen krutosti
a
lidské tuposti
tu
kolem spílá.
Ve
zpěvu rytířů
jsou
slova věčná.
Tak,
buď jim vděčná!
Neplakej
panenko,
pluh
už je zapřažen.
Zořeme
malinko
tuhle
zbídačelou Zem.
Úhel
pohledu
Dívám
se na svět
z úhlu
pohledu tvé krásy.
A
budu ten pohled chránit, asi.
Rytíři
z Blaníku
už
odmykají bránu.
A
jejich vznešenost
pod
sprškou kamení
neutrpí
ránu.
A
jediný,
kdo
nehodí je Dítě.
V děcku,
ženě či muži?
Pláče
Zem.
„Králi!
Kdy už vyjedem?“
Když
andělé pláčou i tvé oči slzí.
Pohleď
vzhůru,
ať
se klidně slzami naplní.
Pohleď
ke Světlu i srdcem,
vztáhni
ruce vzhůru
a
vykřič svůj smutek a žal.
Své
zklamání i strach,
všechno,
co tě tíží.
Křič
a plač
a
stále vzhlížej vzhůru.
Tvůj
strach, tvá tíseň, smutek, žal,
to
vše padá dolů,
jako
černý kal v temnotu se vpíjí.
Ucítíš
jak křiku ubývá,
v srdci
míjí ten tlak co tě svíral.
Nech
téct své slzy,
ať
řinou se jako déšť,
ať
smyjou prach tvého bytí
a
ztrhají i stíny pavučin.
Potom
obrať se k srdci,
centru
svého bytí,
a
odpros za vše.
Očistí
se
a
k nebi andělé
ponesou
tvé
Otče náš a tvé díky.
Když kráčíš nahá a bosá,
pískem jediného světa, dotkneš se ho?
Postavíš
z něj dětský hrad
a
s úsměvem necháš jej vlnám oceánů?
Když
pluješ ve snech, v moři barev a tónů,
přijmeš
jejich kouzlo?
Pohladíš
horké čelo toho,
jenž
pro bolest a utrpení už se snění vzdal?
Když
vstoupíš do zahrady plné květin, co kdosi zasadil,
přivoníš
z bázní?
A
když je někdo podupal, budeš plakat?
Ano?
Přesto
potom,
ještě
plna slz vezmeš rýč a znovu je zasadíš?
Ano?
Chci
tě najít. Miluji tě…
Přijď a půjdu ti vstříc,
přijď, tak jako přichází den,
jako měkké světlo rán,
jako zázrak rozednění,
jako rosa a večerní klid,
jako ticho po setmění.
Přijď
jako květ ovocného stromu,
který
odkvete jen proto,
aby
po něm zůstal ještě větší zázrak.
Jablko.
Slyším
její housle hrát
a
cosi v mé duši zpívá.
Odchází
dlouhá noc
a
v lesích se rozednívá.
Plakal
bych
a
usmívám se tomu.
Vím,
že ty tóny,
tak
spolehlivě
zavedou
mě zpátky
domů.
Podívej, támhle kvete růže!
Chtěl
bych ti ji dát,
ale
nemohu.
Nepatří
mi.
Vykvetla
tu do krásy
pro
radost květu.
Jak
je ti podobná!
Dívám
se na ni
a
na tebe
a
v srdci rozvíjí se květ.
A
to je má růže
tu
ti dávám navždycky.
S láskou
se ti odevzdávám.
Pojď!
Vykvetem
spolu do krásy
pro
radost téhle části světů.
Odevzdáme
se spolu
Bohu
a sobě.
Vždyť jen proto jsme tu.
Všechno je v pořádku.
Ve
stavu beztíže
už
není ta tíž.
A
tam, kde tíže je,
tam
prostě je.
Nelétám
ani
se nevznáším.
Z kořenů
vyrůstám,
k nebesům
dorůstám.
Jo, tak to je.