Splněná přání – varianta první, poetičtější  a kratší

Bydlím ve velkém městě, které je hlučné tak, jak velká města bývají. Ale i velká města mají své tišší čtvrti. V jedné takové už léta žiji. Od toho rámusu ji odděluje velký park a tak, když se po delší cestě vracívám, dost totiž cestuji, najednou tam blízko naší ulice na mě dýchne něco starobylého a poklidného. Není to ani štěstí ani utrpení.

 Prostě tam u nás v ulici je plno jen málo patrových činžáků, které vesměs mají v přízemí nějaký obchůdek, kancelář, nebo aspoň garáž. Taky jsou tam dvě hospody. Jedna z nich je na rohu. Chodil jsem kolem ní do školy. Ale na tom rohu jednou stála žena… tím ale ten příběh nezačínal.

Tam u nás v ulici, v třetím domě z hořejšího konce bydlel jeden pán. Je to týden co zemřel a léta co žil sám. Myslel jsem, občas jsem ho vídal, že je samotář, ale ne. Byl prostě sám.

Když odnášeli rakev, ten černej trám s ostatky, viděl jsem tam na tom rohu stát ženu. Utírala si slzy. Stála tam dlouho a já tam taky stál a pořád jsem viděl tu rakev a ji. A ona tam stála a viděla ji taky. Nepřišla blíž a když jsem pomyslel na to, že jsem ji ještě nikdy neviděl najednou vedle mne promluvil soused. Zeptal se mě: „Myslíš, že ňák patří k tomu dědkovi?“ „Eště sem jí tu neviděl.“ Pokrčil jsem rameny.

Po druhé straně ulice přicházel malíř od nás z podkroví. Žil ve svém ateliéru, pil víno, maloval a já tam k němu občas chodíval. Malíř se zastavil, přešel ulici a oslovil tu ženu.Soused už vedle mě nestál. Ulice byla zase jako dřív. Jen já stál a díval se jak si malíř povídá s tou uplakanou ženskou.

Skočil jsem domů pro cigarety a tím pádem neviděl, kam ta žena odešla. Malíř právě přicházel k baráku. Vypadal nějak starší, jakoby ho něco bolelo, nebo něco ztratil.

„Pojď se napít“, řekl a vešel do dveří. Nečekal na mě a shrbeně se vydal po schodech vzhůru. Šel jsem za ním. V ateliéru jsem si sednul na pohovku. Ta toho pamatovala! Modelky… Malíř si sundal svůj dlouhý plášť, vzal dvě skleničky. Vlastně je vytáhl ze skříně. Byli určitě sváteční, anebo vzpomínkové. Nalil je plné vína. „Vypij to, rychle to vypij. Dneska se se mnou opiješ. Tak pij, nebo to neuneseš.“ Vypil jsem víno. „Děkuji ti,“ řekl. Vzal mi sklenku, došel k oknu do světlíku, otevřel ho a obě sklenice mrštil do hloubky, ke dnu, k základům domu. Rozcákli se o zeď a v střepinkách pokropili zapáchající spodek světlíku. „Pohár hořkosti… kdy už ho dopijem?“ řekl to spíš pro sebe.

Pak si sednul na svou otočnou židličku, podal mi otevřenou láhev, sobě otevřel jinou. Seděli jsme, kouřili cigarety, pili víno z flašky a byli jsme zticha. Celou hodinu, možná déle.

Říkal to tak divně, když protrhnul ticho jako staré prostěradlo. Vyprávěl mi o muži co měl rád život. Oženil se a když potom rostlo jeho paní bříško, modlil se. Každý den prosil Boha, aby dítě, které zplodil bylo zdravé a šťastné. Když mluvil s Bohem nabídl mu, že jestli nějaké své štěstí má, aby je dal jeho dítěti a jestli to dítě nějakou smůlu v osudu bude mít, že právě za své štěstí chce jí vyměnit. A Bůh mu vyhověl… „Věř mi,“ říkal: “Krásnou dceru, zdravou, chytrou, hodnou, prostě takovou jak si přál. Právě takovou měl. Dneska jsi ji viděl. Tak to dopadlo.“

Ještě dlouho vyprávěl a já nevěřil, když se smál, že mi o tom mrtvém muži povídal. Ani nevím jestli pohřeb měl – nebo jestli jsem ho promeškal.

Tam u nás v ulici je pořád ještě tišeji než jinde ve městě, ale ten park pomalu mizí, stavějí tam lunapark, aby bylo kde v klidu odpočnout.

Snad u malíře nahoře v podkroví, snad tam najdu občas to ticho a ne jen tíseň.