Splněná přání – varianta druhá, delší a méně poetická

Úvod – velké město

Bydlím ve velkém městě. Je plné lomozu, domů, továren, obchodů, podchodů, východů, záchodů, bank, podvodů, lidí, zločinu, soucitu, aut, tlačenic a osamění. Všechno se to bez přestání hrne z jednoho místa na druhé a zase se to vrací zpátky. Kope a hladí, mračí se, usmívá, vysmívá a brečí špinavý slzy. Svítí do tmy a kalí světlo dne. Je nepochopitelné bez potřeby chápajících. Klid schovává za zdmi, tam se i křik rozmazává. Soukromé bouře pak odvážejí v černých trámech havrani bez křídel. A trpící zatím spí ve svém strachu těžkého vězení.

Kmitání, tep, spěch a střídavě klid, noční nadechnutí před denním výdechem našich par. Jediné místo na světě pro spatření Světla? To místo, kde astrolog hledí ke hvězdám na obrazovce počítače a malíř maluje podle fotografií.

Docela obyčejné velké město. Docela obyčejní lidé z velkého města.

Má sousedka se někde honí a její děti doma pláčou. Soused přijde s úřadu domů a dá jí pusu, protože už bude doma. Až to jednou praskne, doufám, že nebude u mě, protože u mě už jednou byla a já toho pořád lituji. Pak se zhroutí, nebo ji zabije. A jedno dítě bude na fakultě studovat úbytek druhů a to druhé bude ubíjet – druhy, nebo čas. Poznamenaní.

„Chraň se znamenaných,“ říkávala mi má matka. Nikdy jsem nečetl z bible a je mi to líto. Sám znamenán uhýbám postiženým v *kolokviu velkoměsta a sám také upadám.

*kolokvium, sympozium, malarium, delirium, akvarium… Co je to za slova? Nechápu je. Ani jejich význam. Jen je občas hodím do textu jako zedník na zeď flák malty.

Naše ulice je krátká a jmenuje se Bezvěrecká, je slepá, tak proč ne. Náš dům má číslo 28, ale žije tam jen 16 lidí.

V přízemí pan Petrlík se ženou a synem. Mají dole ve sklepě dílnu a krámek „Petrlík a syn – výroba a opravy zvonků na jízdní kola.“ Hodní lidé, jenom asi nepřekvapí, že platí za podivíny. Naproti jejich bytu, který je skutečně jejich, jsou totiž majiteli domu, jsou dveře s prázdným štítkem. Tam žije pan Lukáš. Má velkou kůži. Nikdy předtím jsem neviděl nikoho z velkou kůží. Pan Lukáš, ale velkou kůži má a taky smutné oči.

První patro. Tady bydlím já a naproti Skálovi. Sousedi. A potom ještě Svobodovi, postarší pár.

Druhé patro obývá můj přítel malíř, na jeho straně totiž přechází patro v půdu a tam má svůj ateliér. Celý ten byt je ateliér. Vlastně nebydlí, žije v ateliéru. A naproti je ještě jeden byt. Jsou čtyři, tak jako Skálovi, ale jmenují se Spálovi. Pan Spála je topič a paní Spálová kuchařka. Mají dva dospělé syny. Jeden je doma málo, protože je strojvůdcem a druhý je doma pořád, protože je flákač.

Kapitola 1. – smrt

Roztodivné věci prožíváme v našem domě. Teď právě jím svou rýži s kečupem (jsem bez peněz)  a tupě zírám.

Pan Lukáš dnes brzo ráno zemřel. Přemílám si to znova v hlavě. Vracel jsem se z úřadu práce. Před domem stál malíř. Viděl jsem ho už z dálky. Bylo něco po deváté. Většinou ještě spí. „Co tam straší?“ říkal jsem si.

„Ahoj“, jen pohnul hlavou. „Co se stalo?“ Udělal dva kroky, jeden tam a druhý zase zpátky. „Lukáš zemřel.“ „… Víš, že to byl můj přítel?“

Přijelo černé auto. Beze slova vytáhli rakev a prošli okolo nás. Otočil jsem se, abych si zapálil cigaretu. U drogerie na začátku ulice stála žena. Nic divného, ale ona tam stála jako socha, jako odjakživa, jako by tam nikdy nebyla a byla vždycky. Jako bych ji znal.

Malíř se otočil a beze slova šel k ní. Chvíli u ní stál, potom jí pohladil. Zabořila mu hlavu do kabátu. Stáli tam, zíral jsem na ně a cítil smutek. Docela jsem se ho dotýkal nebo možná on mě.

Černé auto bylo pryč. Malíř i ta žena odešli.

Myslím na to a nemůžu jíst. Ani pít, vstát ani brečet. Ani jít otevřít, i když právě někdo zvoní. Vytrvale, ví, že jsem doma.

Malíř stojí za dveřma. „Pojď se napít“, řekl a bez toho, aby na mě počkal se shrbeně vydal po schodech nahoru.Šel jsem za ním a v atelieru si sednul na pohovku. Malíř sundal dlouhý kabát a ze skříňky vytáhl dvě skleničky. Nikdy předtím jsem je u něj neviděl, zřejmě byly sváteční nebo vzpomínkové. „Na, dneska se se mnou opiješ, Tak pij nebo to neuneseš.“ Oba jsme vypili najednou. „Děkuju Ti“, řekl a vzal obě sklenky, otevřel okno světlíku a mrštil s nimi k základům domu. Rozcákly se o ze´d a pokropily střepinkami zatuchlou podestu. „Pohár hořkosti“, řekl a s hlubokým výdechem dodal: „Kdy už ho dopijem?“

Potom se posadil na svou otočnou židli, podal mi otevřenou láhev a sobě otevřel jinou. Seděli jsme potichu, kouřili cigarety, pili víno rovnou z flašky a byli úplně potichu. Víc než dvě hodiny jsme jen seděli.

Mluvil divně, když konečně protrhl mlčení jak starý prostěradlo.

„Budu ti něco vyprávět. Víš, Lukáše jsem znal odmalička. Vždycky byl větší a silnější než já. Medvěd, buvol, obr, tak se mu vždycky říkalo, měl to rád. Tvrdil, že velikost těch zvířat není jen spousta masa, ale i spousta něžnosti a pochopení, říkal: Myslíte si snad, že slepice je citlivější, jemnější nebo dokonce chápavější než medvěd nebo buvol? Houby, přejede Vás auto, nebo zcela náhodně vypadnete z letadla. Co udělá slepice? Jen se půjde podívat jestli se to dá žrát. Nic víc.“

„Byl takovej, byl to medvěd. Jednou, to už byl pár let ženatej,  mi přišel říct, že budou mít medvídě, teda dítě – to dá rozum. Nikdy jsem neviděl tak šťastnýho chlapa. Vypadal, jako by dostal palicí do čela. Chechtal se, ostatně jeho smích…..To bys musel slyšet.“

„Strašně se těšil, vyprávěl mi jak dítě kope a jako ho přijde pozdravit, když dá ruku na břicho. Dokud se Gábinka nenarodila, pořád jí říkal Dítě, nechtěl, aby se urazilo, protože nevěděl, jestli to bude Lukáš nebo Gábinka. Když jsme potom Gábinku zapíjeli, říkal: Musím ti něco prozradit. Celou dobu, každej den  jsem se modlil, aby se narodil zdravý a šťastný dítě. Dokonce jsem Boha prosil, aby mu dal i moje štěstí, jestli ho nemá pro moje dítě dost.“

„Zatraceně, myslím, že mu to vyšlo….“

Kapitola 2. –

„Víš co je kýč?“ povídal malíř dál: „tak poslouchej, protože tohle bude kýč a pořádnej.“

A potom jsem si vyslechl ten příběh. Zkoušel jsem ho nějak přepsat, nějak ho „odkýčovatět“, ale nešlo to, vždycky to bylo o něčem jiném. No nic, je to taková pohádka a červená knihovna dohromady, malíř mě nicméně dost zlostně ujistil, že je to všechno pravdivé, přesně takové, jak to zažil a takhle mi to vyprávěl.

„Seděli jsme tenkrát v zájezdní hospodě u Vlkovské zastávky. Byla to snad poslední skutečná zájezdní hospoda. Aspoň my žádnou jinou neznali. Kamenný sklepy s ledem, pár stolů venku, dva v chladném výčepu a nahoře tři krásný hostinský pokoje. V tý době jsme tam trávili většinou léta.

Byl pátek a medvěd měl radost. Už za hodinu přijede Gábinka. Miláček. Nás všech. Nemysli, že ne. Byla tak krásná a dokázala kolem sebe šířit takovou radost….Bylo jí devět let.

Lukáš, teda medvěd se rozved, nebo spíš jak říkal „byl rozveden“, když bylo Gábince pět. To jen abys věděl.

Pili jsme pivo, Petra, rozkošná krčmářka, pihovatá, no vždyť jí znáš z obrazů. Nádherná modelka, stydlivá…J, tak Petra nám nesla další. Medvěd jí chytil za ruku:“ Petruško, přineseš nám něco dobrýho? Ale až přijede vlak, jo? Přijede moje Gábinka, víš?“

K vedlejšímu stolu se zatím usadila rodinka na vejletě. Vejlet! Usmolený a spařený z auta jak stádo čuňat! Tatík  nervózní, jak jinak. Upocená a znuděná maminka a dvojčata se stejnejma sandálama. Radši jsem je neposlouchal. Chudáčci.

„Tam je, už ho vidím, tak jdi už mami, čau.“ Bylo to jako zvonky co slyšíš, než tě jako dítě pustí pro dárky ke stromečku. „Taťko, už jsem tu.“ Obr se otočil na židli tak až těžce zapraskala. Hubu od ucha k uchu a voči plný slz: „Gábinko“ zařval až tatík vod vedle spolknul lžíci – málem. Rozběhla se a všichni jsme se smáli, Petra prošla okolo, pohladila jí a zmizela v kuchyni.Gábinka už seděla tátovi na klíně a nechystala se v dalších hodinách ani náhodou slézt.

No, potom nám Petra přinesla jídlo. Teda, nám přinesla jídlo, protože to co dostala Gábinka  s medvědem to--- to byla prostě obrovská porcelánová mísa úplně plná  neuvěřitelných věcí. Nepochybuju, že Petry táta jel na zvláštní nákup jen kvůli tomu. Základem byl Gábinky oblíbenej smaženej sejra a hranolky, ale kolem bylo prostě spousta věcí. Já už si to nepamatuju, ale fakt jsem  to už nikdy a nikde neviděl. Gábinka byla bez dechu, obdivně zírala. Prostě neřekla nic. Dobře to znám, dívala se tak i na moje obrazy.

Krmil jí, rukama  jako barbar, nebo gorila – to spíš. Baštila a do toho nám stačila povídat a ptát se…Medvěd se smál a chechtal, nic ho nemohlo rozházet. Ten nervozní tatík pak vstal rudej vzteky a začal něco říkat, nejspíš nadával a medvěd do něj jen tak maličko píchnul prstem a ten pán vypad´ z hospody jak kus zmačkanýho papíru. Petra táta to nějak dal do pořádku a nás ten trouba už neobtěžoval…

A tak to bylo ještě pár let a bylo to krásný. Než zemřela víla. Byla tak nenápadná, že jsem na ní málem zapomněl. Vždycky seděla naproti obrovi a dívala se na něj. Věděla, že je její. Snášela ten jeho hřmot a fanfarónství. Ne, ne. Ne, ona to milovala. Určitě to byla víla, Lukáš vždycky říkal, že ji znal dávno předtím než se mu zjevila, často se mu zdála.

Smrt? Nevím proč…

Potom už byl Lukáš zlomenej. Gábinku mu bejvalá odvezla do Holandska… Během měsíce ztratil všechno.

Malíř se odmlčel. „Neměl vždycky tu velkou kůži.“ Znova se mě dotknul smutek. Svítalo. Zvedl jsem se. Ve dveřích  mi řekl: „Ta žena ráno, to byla Gábinka.“

Kapitola 3.

Pan domácí a jeho firma... Jak je to pro pána krále napadlo? Nikdy k nim nepřišla ani noha. Neříkám, že snad nikdy neprodali žádné zvonky na jízdní kola, ale myslím, že za zisk by nebyla ani krabička cigaret. Nakonec to, aby prodávali cigarety byl můj nápad. Jen o té trafice kromě lidí z ulice nikdo nevěděl, protože kdo by hledal trafiku v krámku s cedulí "Petrlík a syn opravy a výrodá zvonků na jízdní kola"  s velkým a vážně povedených obrázkem naculatého zvonkui. Malířův výtvor. Není rád, když se o tom mluví, říká, že to byla nejhorší platba nájemného v jeho životě.

Ale fakt je, že se u Petrlíků dobře sedělo. Starý pán byl tichý člověk a rád poslouchal historky o lepších časech a povolnějších modelkách, něžnějších a ženštějších modelkách. Také jsem občas něco vyprávěl, ne všichni posluchači ovšem měli tu trpělivost jako pan Petrlík.

Jenže všechno má svůj konec a tak i pan Petrlík jednoho dne svůj krámek zavřel. Později ho pronajal, takže teď můžeme nakupovat kuchyňské potřeby až do úplného vyčerpání. Sedět se tu ovšem nedá.

Kapitola 4. - Před cestou

Podniknul jsem v životě spoustu cest. Jak už jsem říkal, dost cestuji. A všechny ty cesty nějak stály za to. Ale tahle, ta byla nějak jiná. Nějak vyjímečná.

Začalo to úplně obyčejně. Vlastně jsem původně chtěl jet na ryby. Do Norska. Párkrát jsem tam už byl. Řeknu Vám, tahat z vody dvoumetrovou tresku, to je paráda. Šetřil jsem skoro rok, abych tam vyrazil. Z počátku to bylo těžký. Moc se mi tenkrát nedařilo  tak penízky přibývali a ubývali, přesně jako vlny v moři.

V pondělí, to si pamatuju, ostatně to se snad nedá zapomenout, přišel malíř, abych šel k němu. Na oslavu říkal. Mě už tenkrát bylo hodně přes třicet a on už byl vlastně dědek. Ničemu jsem se nedivil. Kde vzal ty krásný holky, co tam seděly, víno ve vysokých velkých lahvích z modrého skla, ty děti co tam lezli po zemi a bez ostychu malovali jeho štětci a barvami na kusy papíru, čerstvě natažená plátna a podlahu.

„Sedni si a pij“, řekl mi a zářil jako měsíček. A celý ateliér zářil a všechny holky a děti zářily a já jsem taky zářil. Nechtějte po mě vysvětlení – žádné není. Bylo mi nádherně a všechno bylo nějak v pořádku. Nikdo nemluvil a přece jsme si rozuměli, smáli se. Odešel jsem teprve k ránu. Vlastně nevím. Odešel jsem? Prostě sem byl ráno doma. Ten pocit všeho, co si kdy člověk kdy přál – štěstí, lásky, harmonie, krásy….Všechno jsem to zažil. Když mi to došlo, prudce jsem vstal a jen tak v triku a spodkách jsem běžel nahoru k malířovi. Nebyl doma. Zvonil jsem. Bouchal jsem. Brečel jsem. Potom jsem pomalu sešel domů ke svým dveřím. Byla na nich přilepená obálka. Od malíře! Vzal jsem ji do rukou a pocítil jsem to co včera u něj v atelieru. Neotevřel jsem jí venku, téměř nábožně, pomaličku jsem ji odnesl k psacímu stolu a zavřel všechny dveře a okna, aby mi nic neuniklo.

Dopis byl krátký:

Odjíždím. Ateliér je tvůj, chceš-li.

Nebo přijeď za námi.

Každopádně se přestěhuj, vím, že ti

v ateliéru bude dobře.

Je tam ještě spousta vína, jednu láhev – tu modrou

mi schovej, kdybych se já blázen vrátil.

                                Tvůj malíř.

Kam odjel? Proč mi nic neřekl? Teď, teprve teď jsem pochopil, že byl můj jediný přítel…. Cítil jsem hrozné zklamání a smutek.

Teprve k večeru jsem zašel za domácím. O všem věděl. Dokonce měl do mého bytu nájemníka a ateliér – dal mi ho za menší nájem, než jsem platil z mého bytu.

Vzal jsem si klíč a šel nahoru. Stojan, obrazy, štětce, barvy, plátna, otočná židle, skříň, truhla, reflektory, závěsy, všechno bylo pryč. Jen pohovka stála na svém místě a pod oknem do světlíku stála řada lahví s vínem. Protáhnul jsem se a velkýma střešníma oknama koukal na večerní oblohu. Moc jsem si přál vědět kam malíř odjel a moc jsem chtěl znovu být s těma holkama a dětma.

Dopoledne jsem spolu s novým nájemníkem všechno přestěhovali. Jeho do mého bytu  mě do atelieru.

Nějak se mi na ryby nechtělo. Nevím, co mě to popadlo, ale všechno, co jsem ušetřil, jsem dal domácímu. Měl jsem zaplacenej nájem skoro na dva roky dopředu.

Začalo se mi dařit. Najednou se penízky ke mně jen hrnuly. Nešetřil jsem. Našel jsem si přítelkyni, krásnou a náročnou. Měl jsem na to. Měla mě ráda. A do toho přišel dopis. Už ho nemám, někam se ztratil. Je to škoda, protože přesně nevím, jak říct co v něm bylo.

V podstatě šlo o pozvání na návštěvu. Od malíře. Ale on nepsal. Nebyl v našem jazyce, vlastně jsem to písmo vůbec neznal. Rozuměl jsem, ale všemu. Šel jsem na schůzku do jednoho hotelu na nábřeží. Seděla tam dívka, jedna z těch z večírku u malíře. Zářila a já věděl, že odjedu. Odjedu? Nevím nic o cestě tam ani zpátky. Vím jen, že zpátky jsem se neměl vracet. Nevím totiž, kde jsem byl a tak už tam teď netrefím.

Kapitola 5. - Cesta tam a zpátky

Odešli jsem rovnou z hotelu. Cítil jsem se bezpečně. Ta dívka šla vedle mě a vedla mě po nábřeží. Bylo poledne. Úplné ticho uprostřed města. Nasedli jsme, snad do auta, usnul jsem. Spal jsem dlouho, velmi dlouho. Vzbudil mě tichý dech a vůně. Všude kolem mě byla vysoká zelená tráva. Naproti mně stála moje průvodkyně. „Pojďme“, řekla. Vstal jsem. Kousek od nás byla úzká dlážděná silnice, ne z dlažebních kostek, ale u kamenů a kamínků všech tvarů a velikostí. Vedle silnice z obou stran bylo spousta trávy, keřů a les. Ten les jsem si zamiloval okamžitě. Vysoký, hustý, barevný. Od zelené měl snad stovky odstínů a v korunách trsy barevných květů  a dolů visely hnědé zelené, ale i úplně rudé liány a bylo slyšet křik a zpěv ptáků a bylo je i vidět, barevné a podivně zářící s dlouhým ozdobným peřím. A my jsem šli silnicí a najednou jsme odbočili, přešli malý, úplně malý kopeček, vlastně spíš hromadu než kopeček a tam byla cesta, cesta do pralesa, protože to byl prales a on nás zdravil a my se mu v duchu klaněli a on nás přijal a voněl a předváděl svou nádheru a vedl nás svou pěšinou a já slyšel řeku a potom smích a všechno se ve mně měnilo. Rostla radost a ztrácel se smutek nahromaděný za celý život a nevěděl jsem jak se do mě vejde všechno štěstí co jsem pociťoval. A tak jsem zahazoval jedno závaží za druhým a chtěl jsem obejmout tu dívku co kráčela vedle mě, ale ona obejmula mě a políbila a vzala mě za ruku a tak jsme došli.

Všude byla spousta života a zvířata se procházela mezi námi a pila z řeky a byli tam lamy a psy a lvi a hroši, ti byli legrační, protože měli na hlavách ptáky a opice tam byli a v řece ryby a my jsme se tam koupali, nechali se vozit od delfínů. Aspoň tak vypadali, jenže byli růžový a večer, když zapadalo slunce, tak jsme stáli s malířem a on maloval a bylo to krásně a jeden ten obraz mi dal a vedle mě stály dívky, které jsem miloval a nohy mi objímali děti, které jsme zplodil a pak jsem šli spát a ony mi hladily vlasy a tak jsme usínali každej den.

A taky občas pršelo a to bylo krásné, protože ten déšť byl teplý a my jsme se nikam neukrývali, ale naopak jsme  vystavovali tělo těm velkým kapkám. A nebyli tam jen dívky a děti a malíř, ale i jiní muži a dědové a děti za nima chodili a oni je učili, ani nevím čemu, protože všichni jsme všechno uměli. Až na jednu věc.

Protože jsem si jednou vzpomněl na město, odkud jsem přijel a na ateliér, co mi dal malíř a na nájem, co bych měl zaplatit a udělal jsem tu nejhloupější věc, co jsem kdy mohl udělat. A moje dívky plakaly a moje děti plakali já jim nerozuměl, co říkali.