Tři přání na cestu aneb kudy domů

Úvod

Podivuhodná je doba, ve které píšu tyto řádky a ještě podivuhodnější bude ta, pro kterou je píšu.

Když se řekne poslední šance…. Kolikrát jste tuto větu již slyšeli ve svém životě? Asi mnohokrát, že? Ale když si to uvědomíte, jednalo se vždy o jednotlivosti a nebo prostě o lež, protože následovala šance další. Byť třeba po bolestném prožití, ale následovala.

Dnes je to jiné. Každý z Vás bude v pro něho přesně určenou hodinu postaven před rozhodnutí. Poslední rozhodnutí. Poslední šance. Další nenásleduje.

Propásnete-li svou poslední šanci, propadáte jako živá bytost rozkladu a již nikdy nezažijete rozkvět. Projdete rozkladem hmotným, duševním a nakonec i duchovním. Vaše osobnost bude vymazána z knihy života.

Využijete-li svou poslední šanci, znamená to pro Vás žít a jít, a to bezpodmínečně a bez zaváhání zcela dle požadavků Života.

Nejprve musíte projít bludištěm nesprávných cest zpět. Je to smutné, protože to zpět znamená do bodu nula. Na místo odkud teprve nastává vzestup!

Budu rád, když Vám má slova pomohou na cestě k opravdovému žití. Ale budu rád, i když Vám k témuž pomohou jiná slova a také živý vzor.

Ještě něco. Vše co následuje, píši  jak nejjednodušeji dovedu. Pamatujte, že jednoduchost projevu neznačí mělkost nebo malost obsahu. Jednoduchost Vám poskytuje prostor a pochopíte-li to správně, naučíte se vidět!

Dejte se na cestu! S touhou, pokorou a rostoucí radostí v srdci.

Cesta

Lidé už tím, že nerozlišují významy slova cesta, působí nesmírný zmatek. Ve fyzickém smyslu sice asi nikoho nenapadne, že si půjde lehnout na silnici, řekne-li, že se vydá na cestu, ale později uvidíme, že v jiném smyslu toto rozlišení tak jasné není.

A tak dva základní významy slova cesta jsou….cesta jako pouť, jako uvedení v pohyb, vydání se na cestu….a druhý význam je cesta jakožto trať, silnice, pěšina. Ale tím pádem také forma a směr. To je jasné, že?

Mluvíme-li však o duchovních cestách, začíná nesmírný zmatek a chaos. Lidé přestávají rozlišovat mezí poutí a tratí!

Mluví o duchovní cestě a přitom sami nevědí, zda mluví o duchovní silnici či o svém pohybu. Ve smyslu tratě nebo lépe řečeno proudu je duchovních cest, čili cest ducha opravdu nespočet. Každá cesta, kterou může duch kráčet, je cesta duchovní. Tedy i cesta do pekel. I cesta zmaru a duchovní zkázy je duchovní cestou. Ptáte se, které to jsou? Aby jste se jim mohli vyhnout….

Které to jsou?

Kterékoliv, kromě jedné. Jediné.

Víc než dva tisíce let to víte a přece místo abyste se po ní vydali, hledáte „své“ duchovní cesty. Jaké své? Není jiné správné cesty. Tedy, chcete-li duchovně dozrát a dojít….domů.

Bůh sám sestoupil až k Vám. Podobali jste se splašenému stádu a podobáte se mu ještě teď. Ježíš Vám přece řekl, že on je ta cesta. Jediná cesta. Prosím, uvědomte si to: Je jen jedna!

Cesta ve smyslu tratě, směru, proudu, vedení…

Kde se tedy stala chyba? Proč tolik lidí zmařilo svůj vývoj při marném hledání duchovních cest?

Je to tak prosté!

Jste přece samostatné bytosti.

Sebe si vědomé bytosti s možností se rozhodovat. Neměli jste hledat jiné cesty, ale způsob, jak jít po té správné. Nic víc! Nic víc, než to vydat se na pouť po té jediné správné cestě.

Tu cestu jste měli poznat podle hlasu svého srdce. A podle toho, že po ní jde vše co žije a působí v lásce. To, co máte-li oči vidíte okolo sebe v přírodě. Tam, kde prospívá. A v srdci, tam kde se raduje….

Když jste to nepoznali, dostalo se Vám toho i ve slově. V desateru nejprve a pak i přímo. Odmítli jste… Mnohokrát.

Cesta lásky, to je ta jediná správná cesta, ten jediný správný směr, ta jediná správná trasa, po které máte jít každý sám za sebe. Jen a jen každý sám ze sebe jako jedinečná bytost, která tvoří jeden malý kamínek velké mozaiky. Ti, kteří nedojdou a ti, kteří se vydali jiným směrem a ti, kteří se točí jak korouhev a pobíhají sem a tam, ti v té mozaice chybět nebudou. Přesto, že tam měli své místo.

Ale ten, který dojde, byť poslední, doplní mozaiku a bude roven každému z kamínků v mozaice našeho Pána.

Poznání

Že jste podnikali své cesty za účelem poznání? Až budete před životem pokorní a otevření ve svém srdci, až nebudete klást životu odpor, pak jednou z věcí, které pochopíte, je, že člověk je jen nepatrnou částečkou prachu v nádherném domě stvoření a že jen dokonalost a nezměrná láska Pána všech světů, která nerozlišuje velikosti, Vám dovoluje být. Pak možná pochopíte, že člověk nemůže chápat celý dům, či se po něm volně pohybovat.

Znovu a znovu budu opakovat důležitost citu, tedy hlasu srdce a tím hlasu Vašeho ducha. Kdybyste se vždy řídili srdcem, bylo by vaše poznání soustředěno k Vašemu rozvoji, vzestupu a zrání. Hlas vašeho srdce by Vás včas varoval, že upadáte v lenost, nebo že ta či ona cesta je falešná.  A tak aniž byste se po ní vydali, dostalo by se Vám poznání – tudy ne.

Chci tím říct, že vydávání se po falešných cestách není pro člověka poznáním, ale zdržením, sestupem, někdy až pádem a zavržením.

Schopnost poznávat a touha po poznání, jež je člověku vlastní, je tedy nástrojem k vzestupu a zrání. Proč tedy  mnoho lidí přivedla touha po poznání ke zkáze?

Odpověď je v tom, co je a jak funguje svobodná vůle člověka.

Svobodná vůle

Kolik pýchy a ješitnosti se pohne v člověku při slovech svobodná vůle!

„Pán tvorstva jest člověk, ten, jenž  má svobodnou vůli“. Tak až k takto pitomým závěrům lidé došli!

Přesto, že jste již měli být zralými, je mnoho z Vás miminy na dráze vývoje, či snad lépe řečeno negramotnými výrostky.

Až poznáte, jak v kroužení vzniklo a stále vzniká a vyživuje se celé stvoření, tak uvidíte, že svobodná vůle není žádná výhra a že vzniká až v určité vzdálenosti od zdroje života.

V takové vzdálenosti, že je potřeba vědomě a svobodně se rozhodovat, zda jít k životu či od něj. A to je celá svobodná vůle!

Každé vaše rozhodnutí Vás buď povznese výš a nebo stlačí níž. Zcela podle toho, zda je v souhlasu se životem, tedy zda souhlasí s vůlí Boží, či zda je proti životu a tím proti vůli Boha.

Svobodně rozhodujete o svém bytí či nebytí.

Dříve, nyní již ne, měl člověk ještě něco… Tvořivou vůli, kterou měl naplňovat svůj úkol ve Stvoření.

Tvořivá vůle, úkol člověka ve stvoření

Vše ve stvoření prospívá, působí-li to ve vůli Boha. Člověk jakožto duchovní tvor, měl v této části Stvoření svým duchovním působením šířit Světlo. To znamená rozšiřovat a velebit Stvoření.

Teď na tomto místě není možné ukázat stavbu stvoření a síly, které jej tkají… Vůlí Boha ji zde tkali dle vůle člověka!

Dopadlo to tak, že člověku byla tato tvořivá (chod světa ovlivňující) vůle odebrána, neboť svůj úkol nesplnil.

Jen nepochopitelná láska Boha Otce Vám přes toto zklamání dává onu poslední šanci. Jenže ne  lidstvu, ale každému zvlášť, a přece v jeden čas…

Tři přání

V pohádkách potkávají hrdinové kouzelné dědečky, loví zlaté rybky… Vždy za účelem splnění tří přání.

Teď! Než budete číst dál, vezměte papír a tužku a napište svá tři přání. A ještě lépe, vezměte čistý sešit a tam zapište svá přání a čiňte tak pravidelně. Uvidíte jak se mění Váš pohled na svět. Bude-li ve Vašem srdci přibývat radosti, budou se Vaše přání měnit ve stále jednodušší, krásnější a trvalejší přání.

K jakým jsem dospěl já?

1)      Přeji si, abych dokázal každému odpustit a i mě aby se dostalo odpuštění.

2)      Přeji si přispět všemi svými schopnostmi a svým srdcem k radostnému tvoření a žití.

3)      Vždy a za každých okolností si přeji žít a působit plně ve vůli Boží.

Kdyby, jenže a cíl

Kdyby je pryč a proto k ničemu, to co je platné je teď.

„Kdybych byl býval tenkrát udělal…“ Ale neudělal! Tak proč tu stát a fňukat? Chcete-li udělejte to teď. „Teď už to nejde.“ Tak to nechte být! Dělejte to, co dělat jde! A to, co dělat chcete! Že Vám nejde dělat nic?  Že všude je nějaké kdyby a ale… Tak to máte smůlu a už ani nečtěte dál. Někde si lehněte a čekejte na smrt, tedy jestli Vám to půjde.

Kdyby je na nic. Stejně jako nicnedělání a lenost.

Přijmout a přičinit se.

Každým krokem, opravdu každým v životě vstupujete do cíle. Jak to? Je to tak. Nikdo neví, kdy bude „postaven před soud“, aby ukázal jak zhodnotil svou hřivnu. Ten okamžik zná jen Bůh sám. Přijde to nečekaně a ten krok, který právě dokončíte bude ten, který protne cíl! Může to být již tento, či ten příští. Jednejte podle toho.

.... slíbených pár kapitol navíc....

Rovnost

Rovnost ve stvoření existuje a dokonce je velmi důležitá. Je to však rovnost ve smyslu rovnocennosti smysluplného bytí. To znamená, stručně řečeno, že život každé bytosti má smysluplnou náplň, kterou se zapojuje do obrovského dění ve stvoření, které jest samo o sobě také jakýmsi velkým organismem. Každý živý tvor se tedy může podílet na zdravém bytí ve stvoření! Odměnou za to je mu žití v radosti, zdraví a harmonii – štěstí.

Avšak stejně jako mozek nemůže v organismu převzít úlohu srdce či střev, tak ani žížala nemůže převzít úkol lva a rytíř nemůže převzít poslání Krále. Proto úkolem každého člověka je najít své místo a v tomto také správně působit.

Ve stvoření vše působí v kruzích a tak také každá bytost má svůj domov v kruhu, který přísluší jeho druhu a postavení. V tomto kruhu je jí dobře, zde se rozvíjí a rozkvétá, zde je prospěšná nejen sobě a svým blízkým, ale též celému stvoření a dokonce i Bohu samotnému! Nezáleží přitom o jak vzdálený kruh od středu (od pramene síly) se jedná, nýbrž na tom zda opravdu je to ten kruh, kde ta či ona bytost má působit, čili zda je to opravdu její domov. Toto naprosto není v rozporu s tím, že bytosti vyšší (ve smyslu větší blízkosti k Bohu) sestupují do kruhů mimo svůj domov. Tento sestup je vždy do kruhů Světlu vzdálenějších a slouží k povzbuzení a oživení a přinášení pomocí. Navíc tyto sestupy činí jen části oněch bytostí, takže jejich podstata i forma zůstávají ve svém domovském kruhu – to je však jiná kapitola.

Jestliže si bytost, např. člověk plní svou druhovou i osobní úlohu, je mu dobře, má ze života radost a prožívá vše s chutí, radostí, tvůrčí silou… tím je v tomto kruhu také udržován a posilován. Pokud ze své vůle přestane plnit svou roli (pýcha, zlenivění, závist…) je samočinně odstředivou silou s tohoto kruhu vyloučen. Pak ovšem putuje přes vzdálenější kruhy, které mu mohou, chce-li, posloužit doslova jako kruhy záchranné, protože zde může svou chybu pochopit a napravit (k tomu je ovšem potřeba osobní, tedy vlastní námahy). Pokud tak neučiní putuje dále až ke kruhům záhuby či zatracení. Toto se samozřejmě týká vývojových částí stvoření, neboť ve věčných oblastech takové zaváhání je prakticky vyloučené.

Takže stručně:

Král je jen jeden a nikdo jiný králem být nemůže. Král plní svou úlohu. Nikdo nemá právo mu do jeho činnosti mluvit, neboť ji nikdo nepřehlédne. Nikdo jiný není k této  činnosti  vybaven.

První rytíř je jen jeden a pokud plní svou úlohu je si s králem roven. Nikoliv však postavením, ale tím, že si plní svou roli, tedy je mu roven svou prospěšností. Každý tvor, který činí co má,  je svou prospěšností roven králi, přesto, že nelze jejich úkoly srovnávat v jejich velikosti. Ale právě proto je tak důležité, aby každý naplnil to, co mu přísluší vzhledem k jeho velikosti. Chce-li někdo učinit více než přísluší jeho velikosti, vznikne paskvil, který se brzy zřítí a bude jen a jen přítěží a rušivým elementem. Nebojte se však, že by se vám to mohlo stát. Je-li ve vás touha po životě, radost a tvůrčí duch, pak vytváříte hodnoty pro vás mnohdy netušené velikosti.

Toto jest tedy v hrubých rysech obraz rovnosti ve stvoření. A ještě jedno přirovnání: přinese-li oslík na hřbetě stokilový náklad písku, učinil maximum a splnil svůj úkol. Přinese-li mravenec zrnko písku také splnil, ale přinese-li člověk kilo písku i když mohl přinést dvacet kilo a nebo přivést tunu… těžko lze mluvit o splnění. A tak jen (v tomto příkladě) člověk nesplnil a nestal se tak rovným s mravencem, oslíkem atd. 

O bolesti

Tak, jak vysoko na nebi je můj domov, tak hluboká je bolest, kterou prožívám.

Jak krásný je můj domov.

Jak krásný je i Váš domov.

I Vaše bolest bude velká. Bude, protože jsme se všichni bez výjimky podíleli na vytvoření hrůz a protiživotných dějů na tomto světě.

Každý zlý čin i každou zlou myšlenku, každý nevraživý či nepřející a lhostejný pohled… Vše v bolestech sklidíme. Tak spravedlivá a krutá je sklizeň plodů lidského bytí.

A jen přijetí a prožití dopadů vlastních i společných skutků, které nikoho neminou může některým z nás přinést opravdové pochopení a vysvobození. Nebraňte se. Přijměte to, co Vám život přináší. Jsou to plody Vaší existence, Vašeho bytí.

Je jedno kam Vás třídící proudy zanesou, vždyť jsou to proudy nanejvýš spravedlivé a vedou Vás tedy tam, kam bezesporu patříte.

Budete-li vedeni k výše položeným oblastem, věřím, že s opravdovou pokorou a obrovskou radostí a vděkem půjdete, ale co ti, kteří budou vedeni do oblastí ze kterých není návratu ani záchrany? Co ti, kteří promarnili svůj čas určený k vývoji ducha? Smrt, zatracení a věčný rozklad… Jak strašně to zní. Překročení hranice stínů, vstoupení, nebo chcete-li pád do propasti, do černé díry rozkládající vše na původní neosobní částečky…

Každý se na hranici stínů, na opravdovou hranici mezi životem a smrtí podívá. I kdyby nechtěl. Bude k tomu přinucen! Ten kdo již dnes, neboť je již rozhodnuto, patří na stranu života bude tak před sebou v ten okamžik  mít poslední volbu – život, nebo smrt. Ta volba to není o myšlenkovém chtění, ale o tom zda budeme či nebudeme mít strach. Ti kdož pohlédnou s respektem, pokorou, ale beze strachu, ti přežijí. Ostatní půjdou vstříc zániku. Avšak i mezi nimi budou tací, kteří svůj osud přijmou a projdou svou poslední cestu bez odporu. Ušetří si tak mnohé utrpení a i v procesu zavržení se jim tak dostane milosti. 

Není však větších hrůz než když se Vám dostane úplného a dokonalého poznání celé své existence. Není nic strašnějšího než uvidět svá vlastní provinění proti Životu. Teď nechápete, vím.

Viděl jsem člověka, který umíral a kterému se dostalo onoho poznání, byť jen za ten jediný krátký život. Potom se ještě na pár hodin vrátil… Nikdy jsem neviděl tak zoufalého člověka… Pochopil, že žil zbytečně, že promrhal čas, který mu byl dán… Jak, ale v poslední hodince, fyzicky bezmocný a nehybný vše napravit? Nejde to. Jen to nejdůležitější snad alespoň z části ještě onen člověk zvládl. Odpuštění.